ŽENSKÝ SEMINÁŘ

V září jsem přijala pozvání na ryze ženském semináři, dá-li se to takto pojmenovat. V té době jsem už měla vyřešeno jakým způsobem vyřeším zdravotní potíž, že budu muset přerušit podnikání a zůstat jen nečinnou a neaktivní. Tím spíš, že jsem neměla očekávání, se mi dostalo obrovského požehnání ve společnosti žen, které neměly potřebu hodnotit, říkat si, která má dům nebo větší dům, která nejezdí MHD, ale má vůz, která dosáhla jakého úspěchu, nebo neúspěchu..... ani nic dalšího.... nic z toho nebylo vůbec důležité.... přesto si každá cosi řešila. Ale za obrovské podpory všech zúčastněných. Bez pocitu zásluh. Bez zasahování do soukromí té či oné ženy. Něco, co se slovy těžko popisuje, ale přineslo mi osvobozující pocit. Vlnu, na které jsem se vezla ještě řadu dalších dnů. Koncepci neuvěřitelné energie, obrovské ženské síly, která vychází zevnitř a rozhodně není fyzická. Je ženám vlastní. Jen ji mnohdy opomíjíme. Nejsem výjimkou. Součástí procesu bylo ohnout "pomyslně" realitu. Možná něco na způsob přát si a současně důvěřovat další ženě o níž nic nevím, vědět nepotřebuji, jen si tu realitu spolu vytvoříme, vykročíme jí vstříc beze všech pochyb a tím ji ohneme. Výsledek je patrný z fotografie. Když to viděl můj muž, málem ho trefilo, ale nakonec mi mou nádhernou tyč odvezl domů. To už bylo jasné, že nějaké obrovské fyzické aktivity si nemůžu dovolit a tak sice kroutil hlavou, jak jsem to udělala, když ne fyzickou silou, ale proces nezkoumal. Pomyslný důkaz své báječné ohnuté realitu MÁM. Upomínku vlastních možnosti a síly žen. Musím přiznat, že teprve tam jsem asi v plném rozsahu, tedy toho, co jsem schopná pochopit, uvědomila význam "požehnání" a hlavně "poděkování". Kdykoliv si na tu fotografii vzpomenu, cítím tu sounáležitost, pokoru, podporu a právě to poděkování za dary, které mám, které by byly dány do vínku a které rozhodně nejsou samozřejmostí.